Fotograf a Velká fotovýprava za severní polární kruh

Nastává den D a hodina H. Přesněji řečeno sobota 17. února 2018, 23:00. Vyrážíme na polární expedici. Za dobrodružstvím! Za slávou! Nakupovat auta a čokolády!

Jedu tedy busem na Zličín do obchoďáku...

Řekla jsem si totiž, že Metropole je takový fajn orientační bod pro sraz. Na parkovišti tam je dostatek místa na naložení proviantu, tažných psů i Nepálských šerpů. Ale zmýlila jsem se. Půlka expedice omylem vlezla do IKEY a zabloudila. Už jsme je nikdy neviděli. Jen čas od času prý ještě na někoho vypadne z vystavené lednice pár kostí anebo sněžnice... Takže přicházíme o naše šerpy dřív, než výprava vůbec mohla započít. Ale co, zvládneme to i bez nich. 

Nerozhozena ani 7 oběťmi na životech v samém počátku se tedy naše Velká fotovýprava za severní polární kruh dává do pohybu. Kam jinam než směr jiho-západ. Někdo totiž povídal, že tamtudy vede super zkratka.

Frčíme po Německé dálnici. A začíná sněžit... Sníh je úžasná věc. Dokud ho není moc a vy nebloudíte ve sněhové vánici. Mysl vám začnou zaplavovat starosti a chmury. A míč proti trudnomyslnosti někdo šikovný zapomněl doma. No nic, pořád jedeme... Teda v okamžiku, kdy míjíme ceduli s nápisem Київ, si říkám, že by možná někdo mohl zkontrolovat GPS...

Ale dobrý. Někdy v šest ráno přijíždíme na Rakousko-Švýcarské hranice. Seběhne se kolem nás ozbrojená jednotka. Snažíme se tvářit nevinně. Tvrdíme, že nic nepašujeme, ale asi nám to nevěří. Nezbývá než se modlit, aby neobjevili náš kontraband. Přivolaný pes cvičený na vyhledávání drog ale ihned nachází tajnou skrýš s domácími řízky a paštikami. Sakra! Naštěstí ale už nic dalšího nenachází. Kdyby přišli i na tu zásilku sandálů se zabudovanými puntíkatými ponožkami... Tentokrát jsme ale vyvázli. 

Vjíždíme do hor. Jedna Alpa, druhá Alpa, třetí Alpa... Všude samá Alpa, že ani spočítat nejdou. Po levé straně se krčí Lichtenštejnsko. Celá jedna vesnice. Když jeho velikost srovnám s velikostí našeho sídliště v Praze, tak mě napadá, jestli si taky nezaložit vlastní stát. Jmenoval by se Zavadstán, všichni by se museli oblékat jen do zeleného a nosit mi rum a čokoládu... Určitě o tom ještě popřemýšlím.

Do St. Moritz dorážíme přibližně v 9 ráno. Zajížďka přes Kyjev a tělesná prohlídka na hranicích nám způsobila celou hodinu zpoždění. Cpeme auto na parkoviště u nějakého hotelu. Srážíme přitom asi pět cedulí s jakýmsi nápisem "Privat." Německy neumím, tak netuším, co se tam píše.

Obhlížíme zamrzlé Mořické jezero, na kterém je vybudované dostihové závodiště. Žádné praskliny v ledu nevidíme. Jen místy ve vodě plavou kachny, ale to je prý takhle v zimě normální. Raději před sebe ještě pouštím tlustého německého turistu, abych měla stoprocentní jistotu, než na led vlezu sama. Led drží, tak pohoda.

Na závodišti hledáme press centrum, abychom se zaregistrovali. Ale co si budeme povídat. Především nám jde o občerstvení pro novináře. Vždycky jde jen o jídlo. K čemu by jinak ty akreditace byly? Jako první ale musíme nahlásit jména. Když vidím, jak Zenon asi pět minut vysvětluje, jak se správně píše Kisza, tak raději vytahuji občanku, abych se nemusela zbytečně dohadovat, že se fakt nejmenuji Cafatylova. Přísahala bych, že se na mě ještě nikdo nepodíval s takovým vděkem v očích jako ta paní, když jsem jí beze slova rovnou podala doklad se jménem.

Nastává čas žranice! Protože když už dělat Česku ostudu, tak pořádně! Je to veliká chyba nechávat tu jen tak v misce hromadu švýcarských čokolád a bonbonů. Loni rozdávali i pěkné sešity od Credit Suisse, ale letos tu nejsou. Nejspíš se doslechli, že znova přijede jistá banda Čechů. Chybí mi tu i bagety s lososem. Ty asi ale vyndají až později, zatím si je syslí pod pultem. Během pěti minut vyžíráme bufet a jsme tedy posláni ven, než z města přivezou rezervní zásoby na doplnění.

Do startu prvního dostihu ještě pár hodin času zbývá, tak jdeme nakupovat auta a hodinky. Není totiž nic zábavnějšího, než když v bundě za 200kč od Vietnamců vlezete mezi bandu v norkových kožiších a všichni spolu slintáte na auta za miliony. Nebo když si hned vedle baru s mořskými plody vytáhnete müsli tyčinku ze sámošky. Ve stanu BMW nám ochranka dává významnými pohledy najevo, že se jim zrovna moc nezdáme. To nás ale moc netrápí. Vybírám si hodinky Rolex za 30 000 euro a sportovní elektro vůz od BMW, u kterého raději nemají cenovku. Je teda v ošklivé oranžové, ale to by se dalo přelakovat na zelenou. Bohužel jsem si doma zapomněla peněženku a v kapse mám jen 20 franků a 30 euro, takže mě vyhazují. Nehoráznost! Už nikdy u nich nebudu nakupovat!

Raději se stahujeme zpět za jídlem do presska a naposledy se posilňujeme před akcí. Losos stále nikde. Celý den je lososová situace špatná. Průběžně chodíme bufet kontrolovat a pořád tam není. Později zjišťujeme, že losos je, ale vždy ho ostatní kobylky stihnou sežrat. Očividně jsou Italští a Němečtí fotografové podobně nenažraní jako my. Bagetu s lososem se nám tedy daří ulovit, až když nenápadně shodíme pár Italů do díry v ledu.

Jinak ale celý den probíhá bez problémů. Předvádíme Švýcarům, jak se správně koulovat, bruslit, vyžírat bufet, sáňkovat, dělat andělíčky ve sněhu, vyžírat bufet. Sem tam samozřejmě vyfotíme i nějakého toho koně, když je zrovna čas.

Po konci dostihů ještě naposledy navštěvujeme pressko. Zatímco jeden z nás odvádí pozornost vracením vesty, my ostatní si cpeme kapsy čokoládami. Nafta je drahá, cesta daleká a na večeři už nezbývá rozpočet.

Rozhodně bych řekla, že na nás Švýcaři jen tak nezapomenou a s vlasy zježenými hrůzou budou očekávat žádosti o akreditace na příští rok.