Když se fotograf rozhodne běžet Spartan Race aneb Jak se běhá Trifecta jednoruč

No, myslím, že všichni tušili, že to jednou přijde...

A že se v hloubi duše děsili toho okamžiku. Ano, přesně tak, po dvou a půl letech focení závodů Spartan Race jsem se ho konečně rozhodla sama běžet. A protože já vždycky musím mít něco extra, tak to vůbec nebylo tak snadné, jak to původně mělo být.

Takže se připoutejte, protože vás čeká dramatický příběh plný zvratů, akce, násilí a hrozivých krvavých scén...

Kapitola I: Předzvěst pohromy

Všechno to vlastně začalo už loni na podzim, když mi ségra se švárou darovali zelený věšák na medaile a držák na Spartanskou Trifectu. (Malé info pro ty čtenáře, kteří nepatří do té naší závodní sekty: Trifecta se skládá ze tří závodů o stupňující se obtížnosti - Sprint 5+km, 20 překážek; Super 10+km, 25 překážek; a Beast 21+km, 30 překážek)

Začala jsem si tedy pohrávat s myšlenkou, zaběhnout si nějaký ten sprint a pak by se vidělo dál. Asi o dva týdny později jsem si začala říkat, že když už, tak by to chtělo aspoň tu Trifectu, ne? K čemu samotný sprint, když zelená medaile je až za Beast? Uplynul další týden nebo dva a já si říkám: "Hele, ale kdybych měla 2x Trifectu, tak dostanu speciální medaili..."

Prostě ukázka uvažování naprosto zdravého a rozumově vyspělého člověka: "Nikdy jsem to neběžela, tak se rovnou přihlásím na šest závodů! Protože medaile!"

Následující den jsem už měla rozplánovanou sezonu, abych tam nacpala dvě Trifecty a zároveň stihla fotit všechny závody v Česku. Tudíž zahraniční jízda. Všechno jsem měla hezky rozvržené, abych nikdy neměla víc jak jeden závod na víkend, protože přece nejsem magor, že jo. 

No... a pak přišel ten Koronaprůser. Asi tak dva týdny před prvním závodem v Maďarsku. Závody zrušeny. Pak další. A další... Určitě to byla náhoda anebo se nějaká vyšší moc rozhodla postavit mezi mě a mojí Trifectu a poslala na nás toho Koronahajzla? Nebo to snad mělo být znamení, že mám své pošetilé plány přehodnotit? Že kráčím vstříc vlastní zhoubě? No, s ohledem na další události na tom možná i něco bude...

Následující část nemá cenu popisovat, tu má každý v živé paměti. Roušky, pandemie, velká těstovinová krize... Přesuňme se tedy na začátek léta, kdy už zas jde v obchodě sehnat rýže, špagety a toaleťák.

Situace se uklidňuje. Smíme zase chodit ven. Smíme občas sundat tlamokryty. A najednou jako blesk z čistého nebe! Náhradní termíny Spartana!

Můj první Sprint je už za 4 týdny. Jo, pohoda. Šest dní po něm Beast. A kur*a! A den po Beastu mám ještě Super. Dvakrát kur*a! Usilovně vzpomínám na karanténu, a jak jsem se rozhodla během ní pravidelně běhat. Z nějakého důvodu nacházím pouze mlhavé vzpomínky na válení v posteli, čokoládu, rum a dialogy s plyšovou lamou. Sakra, vždyť jsem alespoň trochu trénovat musela, ne? Jo, jasně. Od března jsem byla běhat přesně třikrát a to jen kvůli virtuální Trifectě. Jedenkrát každou z tratí 5, 10 a 21km. A málem jsem při tom umřela. Hups...

Však dobrý. Ještě měsíc čas. Ještě je možnost to trochu dohnat. Ale takhle uvažuje normální člověk. Nebo přesněji člověk, co není líný jako veš. Ráno před prací jsem moc líná, večer po práci buďto zpracovávám fotky anebo jsem moc líná. Byla jsem tedy běhat asi tak... jednou. Ale aspoň jsem pravidelně chodila do posilovny! Takže mi netvrďte, že jsem se na to úplně vysrala

Vysrala jsem se na to jenom trošku...

Kapitola II: Šplhám volným pádem

Jak se tak blíží termín závodu, začínám vyhodnocovat své šance na přežití. Ze Sprintu obavy nemám. Vrásky mi způsobuje ten Beast a Super další víkend.

Rozhodla jsem se, že nadešel čas pro hledání vhodného úrazového pojištění. Chvíli zvažuji i životní pojištění, ale ten nápad nakonec zavrhuji. Mně ty peníze budou po smrti k ničemu. A platit, aby pak zisk shrábnul někdo jiný? Tůdle! Ty prachy chci pro sebe, až si tam někde zlámu hnáty. Narážím ale na drobný problém. Spartan Race a OCR závody obecně většina pojišťoven vůbec neuvádí v pojistných podmínkách a jedna má Spartana dokonce výslovně napsaného v seznamu nepojistitelných sportů. Jen tak mimochodem, ve stejné kategorii se nachází například běh s býky anebo skoky na lyžích. Hned jsem mnohem klidnější... Nakonec ale přece jen nacházím pojišťovnu, která podobné šílenosti kryje.

Pro blaho všech teď přeskočíme morbidní úvahy o zmrzačeních, amputovaných končetinách a smrtelných úrazech a budeme předstírat, že mám za sebou týdny a měsíce tvrdých příprav. Nastává čas dát se na cestu na Slovensko, přesněji řečeno do Pezinku, kde mě čeká můj první Sprint.

Už samotný příjezd je trochu dobrodružný. Na Slovensku totiž žije velké množství divé zvěře. Při jízdě temným lesem se kolem nás hladově stahuje. Během pár minut potkáváme tři srnky, dva kance a jednoho polonahýho chlapa. Zdárně se ale dostáváme do cíle a zaujímáme pozici na parkovišti. V rámci úspor jsme se totiž s Janou rozhodly pro manželské lože v kufru auta. Není to špatné. Akorát místo koupelny se člověk musí spokojit s tím jediným křovím široko daleko. Ubytování bych tedy hodnotila solidními třemi hvězdičkami z pěti. Dala bych i tři a půl, ale když jsem si ráno v koupelně čistila zuby, tak furt kolem někdo coural a divně koukal.

Nastává den D, hodina H, minuta M. Blíží se můj první start. Atmosféra je krapet jiná, než na co je člověk zvyklý z předchozích let. Kvůli Koronašmejdovi se musela přijmout jistá opatření jako třeba rozdělení na sektory a razantní snížení počtu startujících v jedné vlně, takže v mojí vlně nás je jen něco přes 20.

Je tu vteřina F a my startujeme. Všichni ženou vpřed zatímco já nasazuji své "líné" tempo asi 7:20 min/km, takže mi všichni mizí hned v první zatáčce. Zůstává se mnou jen Jana, která mi dělá doprovod, takže jaksi nemá na výběr. A pak ještě jakési funící individuum za mými zády. Zbytku naší vlny se ale přibližujeme hned v prvním kopečku. "Copak? Běželi jste moc rychle a teď už nemůžete?" myslím si potměšile. Smích mě ale rychle přechází. Taky musím zpomalit do kroku, abych nevyvrhla plíce.

Prvních pár překážek je jako vždy jen přelézání všeho možného, tudíž zbytek naší vlny doopravdy doháníme až na čtvrté překážce, na Balancu. Můj pocit sebeuspokojení, že jsme je opět dohnaly, mizí celkem záhy, když se z Balancu poroučím k zemi hned v první třetině. Takže prvních 30 angličáků. Hned za Balancem je Monkey bar. No jo, dalších 30. A já mám pocit, že padnu. Přemýšlím, co tu vlastně dělám. Zapomněla jsem totiž zmínit, že celý víkend pražilo slunce a teploty neklesly pod 30°C. Pro člověka, který za vedro prohlašuje jakoukoli teplotu nad 22°C, to bylo skutečné labůžo.

Naštěstí ale následuje úsek z kopce. Daří se mi popadnout dech. Sice celkem rychle následuje další kombinace dvou těžkých překážek a já opět dělám 60 angličáků, ale daří se mi chytnout rytmus a najít si pro angličáky tempo, které mě nevyčerpává. Začíná mě to možná i bavit. Teda ten pocit lehce pomine v dalším kopci, kde málem umírám.

I když neběhám rychle a všude dělám trestné angličáky, tak nemáme nejhorší čas. Můj cíl byl dát to na pohodu pod dvě hodiny. Teď to skoro vypadá, že by to možná mohlo jít i kousek nad hodinu a půl!

Blížíme se k cíli, který je ale napěchovaný překážkami. Konečně dávám i jednu "angličákovou," takže alespoň jedněch 30 ušetřím. No a pak je tu lano, kde se všechno podělá...

Nedělám si moc velké ambice, že to vyšplhám až nahoru, ale nezkusit to by byla škoda. Tak to zkouším a celkem to jde. Ani nevím jak, ale najednou jsem poslední půl metr pod zvonečkem. Už jen jeden přítah a jsem tam. Natahuju ruku po zvonku... a chybí mi blbý 3 cm! Ok, klid. Poslední přítah a je to... Furt mi chybí stejná vzdálenost. Nevím proč, ale ačkoli jsem to dokázala vylézt až nahoru, z nějakého důvodu nejsem schopná se posunout o posledních pár centimetrů! Nebýt tak blízko, tak to vzdám a jdu dělat angličáky, ale ta mrcha cinkavá je tak blízko! Začínám trochu pociťovat únavu, ale ruce furt pevně drží, tak to zkouším ještě párkrát. A najednou, netuším proč, padám. Na setinku vteřiny mi svaly v levé ruce vypověděly službu, když se pravá natahovala pro zvonek. Přijde mi to jako nekonečně dlouhá doba, než si uvědomím, co se děje, a než ruka zase poslechne. Chytám pevně lano. Do prdele! Špatný nápad. Příšerná bolest. Automaticky se znovu pouštím, abych ušetřila ruce. Regulérně teď padám zády k zemi. Jediná myšlenka, co mi stihne proběhnout hlavou je "ať to není moc vysoko." Připravuju se na náraz, ale ten se naštěstí nekoná. Žíněnky jsem trefila dostatečně šikovně, abych si nic neudělala.

Chvilkový pocit úlevy, že žiju a nic jsem si nezlomila, ale okamžitě střídá nesnesitelná bolest v rukou. Adopr! Bojím se na ty ruce kouknout, ale nedá se nic dělat. Pravá ruka vypadá v pohodě. Pálí, ale žádné viditelné zranění. Nejspíš se jen udělá pár puchýřů. Levá ruka je jiná kapitola. Jaksi mi na prstech chybí kůže... Ale krev nestříká, kost nevidím, spálené do černa to taky není, tak to nemůže být tak strašné. Žádná tragédie, jen to bolí jak sviňa. A já furt musím udělat těch blbejch 30 angličáků, protože jsem nedosáhla na ten stupidní zvonek.

Bolí to. Sakra to bolí. Bolest z popálenin nesnáším ze všeho nejvíc. Obě ruce mám v jednom ohni a dělání angličáků tomu vůbec neprospívá. Ještě navíc v prachu, který se mi krásně lepí na ty prsty bez kůže.

Upřímně, na vteřinu mi proběhlo hlavou, že na to kašlu a raději odstoupím, než abych ty angličáky dodělala... Ale cíl už byl jen 100 metrů daleko. Jedny angličáky a tři překážky daleko. Stát se to v polovině závodu, tak nedokončím. Ale teď jsem tak blízko, že to vzdát prostě nejde! Silou vůle a za neustálého vyklepávání rukou, abych si je trochu ochladila prouděním vzduchu, nějak dokončuju angličáky, přelézám "áčko" a jdu na Log flip. Jestli jsem o nějaké překážce, kde jiní mají problémy, od začátku říkala, že jí dám, tak to byl Log flip. Věřila jsem, že ten pytel s vodou překlopím levou zadní. No jo, ale to jsem ještě měla ruce, kterýma jsem mohla něco chytit a u kterých nebolel každý dotek. Ale jsem skálopevně rozhodnutá, že další angličáky v tomhle prachu dělat nebudu. Nemůžu! Už takhle jsem si ty rány zašpinila ažaž. Chvíli to trvá, ale nakonec se mi povede pytel překlopit tam i zpátky. Následuje už jen Invert wall, cíl a moje první medaile!

Bohužel si ten pocit v cíli neužívám tak, jak jsem si původně myslela. Okamžitě se totiž musím vydat na hon po něčem studeným, protože z těch rukou se mi už chce křičet. V téhle výhni ale nic studeného už neexistuje. Jedinou úlevou mi je vlažné pivo, co se rozdává v cíli.

Kapitola III: Sejdeme se před nemocnicí

Líp si prohlížím ruku a uklidňuji se, že to je jen kůže. I tak raději mířím k medikům. Tam mi jen na ruku nastříkají jód a pošlou mě pryč. Ok, kdyby to bylo něco vážnýho, tak by mi asi řekli, ať s tím někam sjedu. Holt budu chvíli chladit a bude to dobrý.

Při obědě v restauraci vyloudím pytel ledu. Při řízení zpátky do Prahy natahuju prstíky k mřížce klimatizace a celou cestu chladím, zatímco zbytku posádky drkotají zuby zimou. Bolest sice úplně nemizí, ale výrazně polevuje a já si říkám, že to bude dobrý.

Ale i tak mi trochu vrtají hlavou pochybnosti. Možná přece jenom bude lepší, když se mi na to někdo koukne. Zítra s tím někam zajdu, říkám si. Pochybnosti mi ale dál krouží hlavou. Nakonec jedu do Motola hned po návratu do Prahy. V nejhorším se mi vysmějí, že tam lezu s nějakou prkotinou. Aspoň ale budu mít jistotu. To mi trochu potvrzuje paní na recepci, která na mě vrhá nepříjemný pohled, když jí ukazuju prsty. Jo, vysmějou se mi. Ale co, aspoň mi to pořádně vyčistí a zalepí, než mě pošlou do háje.

Omyl! Pan doktor se po prvním pohledu na moje prsty zatváří, jako by mi měly každou chvíli upadnout. Začne mi vykládat o popáleninách, a že si myslí, že tam budu mít nekrózu, že možná bude potřeba mrtvé maso vyříznout skalpelem, že se to bude hojit dlouho... Já mezitím přemýšlím, jestli mám jako první zvracet anebo brečet. Zkouším nadhodit, že ale za týden mám další závody, co potřebuju běžet. Doktor se na mě raději ani nepodívá a jen cosi nešťastně zabručí.

Stále jsem odhodlaná, že se ruka prostě stihne dát do pořádku ještě před víkendem, že to přece nemůže být tak vážné. Hned další den proto mířím do Vinohradské nemocnice na popáleninovou kliniku. Všichni totiž říkají, že tam jsou na popáleniny nejlepší. Tam mě určitě rychle vyléčí!

Moje přesvědčení trochu zakolísá, když sestra, která za svoji kariéru už musela vidět stovky a tisíce popálenin všeho druhu, po sundání obvazu zvolá "Ježiš, co jste kde vyváděla?!" To asi není úplně dobré znamení, že? Žádný takový, já prostě tenhle víkend musím běžet, protože bůhví jak to bude s podzimními závody. Koronaprevít se vrátí a my zas budeme sedět doma. Já prostě chci aspoň jednu Trifectu! 

Každé dva dny musím chodit na převazy na ambulanci. Hned při další návštěvě jsem přivítána jinou doktorkou, která se na mě jen podívá a pronese "Á, vy jste ta šplhkyně." Zajímavé... ani se ještě nestihla kouknout do mojí karty a už ví, kdo jsem. Koukám, že kam vlezu, tam mám okamžitě super pověst...

Zbytek týdne ruka pobolívá, ale taková krize, abych musela sáhnout po prášcích, nastává jen asi dvakrát. Doufám, že to do víkendu přestane bolet úplně. Mezitím moje tragikomické jednoruční eskapády v kuchyni a ve sprše by byly žhavým adeptem do Neváhej a toč!, kdyby ten pořad ještě existoval.

Je tu pátek a my už potřebujeme vyrazit směr Polsko na další závody. Mě ale čeká další převaz a správně bych měla přijít i v neděli. Strategicky tedy plánuji sraz se zbytkem posádky před nemocnicí a doufám, že to u doktorky nějak ukecám.

Je to dobré. Nemusím na převaz hned v neděli, stačí prý až po víkendu. Raději neříkám, kam a proč jedu. Zároveň se strašně nenápadně ptám: "A když to třeba... ehm... omylem ušpiním anebo namočím, tak si to smím převázat sama?" Vynechávám tu část, kde už mám obvazy dávno nakoupený do zásoby a že si to rozhodně budu muset sama převázat. Sestra odpovídá: "No, pak vám asi nic jinýho zbývat nebude, než to převázat. Hlavně to musí zůstat zavázaný." Zaráží se uprostřed pohybu a otáčí se ke mně "Nemáte v plánu s tím zas někde šplhat?" Já se vyděsím, že moje nenápadné dotazy byly prokouknuty. V duchu zanadávám, proč jsem sem lezla v týmovém dresu SRTG Praha a rychle odpovídám "Néé... Šplhat ne!"

Což technicky vzato byla pravda. Šplh jsem měla v plánu tentokrát vynechat a rovnou jít dělat angličáky...

Kapitola IV: Já nejsem blázen. Já jsem lumík!

Když dorazíme na místo, s menším sadistickým uspokojením shledávám, že sotva pár set metrů od festivalky je místní hřbitov a že je na něm spousta volného místa. Bezva, aspoň to nebude daleko. I tak ale raději instruuji ostatní, že mají moje mrtvé tělo raději dovléct do auta a tvrdit, že jsem dostala infarkt při parkování. Já mám totiž v rámci asistence k povinnému ručení zdarma převoz ostatků do domovské země.

Všichni mi tvrdí, že jsem magor, když chci běžet s takhle zraněnou rukou a navíc sama bez doprovodu. Nemá cenu jim vysvětlovat, že naše rodina má takové chování zakódované v DNA. Jak jinak si vysvětlit mojí sestru, která absolvovala Beasta 6 týdnů po mrtvici? Oproti tomu je pár prstíčků se spáleninami druhého až třetího stupně prd. Dva dny před závodem dokonce ruka skoro už přestala bolet, kdykoli jsem jí svěsila podél těla. A do prstů se mi navíc i vrátil cit! Zpočátku jsem totiž v těch popálených částech na dotek nic necítila a už jsem byla přesvědčená, že budu mít poškozené nervy. A vůbec! Týmové motto Zeleného Moru není "NÁS NEPOCHOPÍŠ ANI V CÍLI" jen tak pro nic za nic. 

Ráno před startem Beastu kupodivu ani nejsem nervózní. Člověk by si myslel, jak se budu bát, když jdu poprvé Beast, úplně sama (Jana měla startovat až hodinu a půl po mě, taková moje záloha pro případ nouze) a navíc se zraněním, se kterým dost možná nebudu schopná přelézt jedinou zeď. No co, holt si všechno odangličákuju, mám na to celý den. V batůžku mám náhradní obinadlo, zásobu jídla a taky úryvek z pravidel závodu s výpisem povinných překážek, kdyby mi náhodou nějaký dobrovolník někde nechtěl ty angličáky dovolit.

Máme tu start. V mojí vlně je opět jen pár lidí. Snažím se tvářit děsně drsně, kdykoli se na mě někdo zvědavě podívá a začne si prohlížet tu zafačovanou ruku. Hlavně nedat najevo žádnou slabost!

Prvních 100m všichni symbolicky běžíme, pak se trať stáčí doprava a pokračuje kolmo vzhůru sjezdovkou. Okamžitě zpomaluji do kroku. Přece jen svoje tělo už trochu znám a vím, že první 2-3km musím zvolna, jinak se rychle odrovnám. Nejlepší fáze pro mě bývá mezi 7-14km. Všichni ostatní taky zpomalují, takže držím shodné tempo, dokonce asi čtyři lidi nechávám za sebou, z čehož mám radost.

První překážka. Nejnižší zeď. No, teď se ukáže, jak mi to s jednou rukou půjde. Sice trochu neohrabaně, ale přelézám. Dobrovolník mě úzkostlivě pozoruje a následně tleská. Možná vypadám trochu politováníhodně. U druhé překážky už přicházím na techniku, jak co nejvíc pošetřit zraněnou ruku. Stačí tam prostě co nejrychleji dostat levý loket, abych se nedržela zraněnými prsty, přehodit pravou nohu a je to. Kdykoli něco úspěšně přelezu, tak mi dobrovolníci tleskají. Připadám si jako celebrita.

Je tu první angličáková překážka. Balanc. Jedna z mála překážek, které můžu zkusit zvládnout i se zraněnou rukou. A já to dávám! Mám vážně radost. Míjím drtivou většinu svojí vlny. Všichni dělají angličáky. Muhehe!

Mířím potokem nahoru do kopce, kde mě čekají v rychlém sledu tři překážky, které jsou normálně hračka, ale u kterých mám kvůli té ruce jisté pochybnosti. První je Slip wall, tj. vyručkování po šikmé stěně za pomoci lana. Rozbíhám se a chytám lano... a bolí to. Sakra. Levou rukou svojí váhu na laně neudržím. Přitahuju se pouze pravou rukou, levou se jen přidržuji, když potřebuji přehmátnout. Není to moc příjemné, ale dávám to.

Hned po pár metrech následuje Atlas carry, nošení betonové koule. Pěkně těžký koule. Jak vždycky říkám, s nošením břemen nemám problém... ale s jednou rukou? No, uvidíme. Je docela problém tu kouli zvednout. Opět musím z většiny používat pouze pravou ruku. Už teď je mi jasné, že si to odskáču bolestí zad.

Poslední z téhle trojkombinace je Z-wall. Letošní nová verze je lehká jak facka, ale když se jednou rukou nemůžete pořádně chytnout úchytů, tak je to horší. Přibližně v půlce mám menší krizi a málem padám. Pravá strana těla protestuje a já si nadávám, že jsem si nedala trochu pauzu, když jsem teď dvě překážky za sebou odtáhla skoro jen pravou rukou. Ale dobrý, dávám to a s dobrým pocitem, že na třetím kilometru jsem pořád bez angličáků, můžu pokračovat do dalšího kopce, ještě většího než ty první dva...

Mých prvních 30 angličáků přichází až kolem 5km. Twister. Nemá cenu se o něj ani pokoušet, protože ten bych nepřeručkovala ani se zdravýma rukama. Při angličácích narážím na další drobný zádrhel. Ta mrcha levý koleno!

S koleny mám krapet problém už víc jak 10 let. Prostě když se vaše špatně vytvarované čéšky rozhodnou zároveň narůst ve špatné pozici, tak vás čeká kopec zábavy. Ale když opominu zatínání zubů a hromady nadávek při chůzi po schodech nebo v kopcích, tak to naštěstí moc velký handicap není. Teda když opomenu tu asi dvouletou fázi, kdy mi levé koleno vždy po nějakém naprosto nevinném pohybu oteklo, a já pak nemohla tři dny chodit... Ale to už se mi hezkých pár let nestalo! Tedy až do čtvrtka před závodem... Teď se mi nesmíte smát! Ale když jsem si v práci sedala na záchod, tak mě píchlo v levém koleni... říkám nesmějte se! Píchlo mě v něm úplně stejně jako kdysi vždycky těsně před tím, než mi oteklo. Jak říkám... Naprosto nevinný pohyb a bum! Koleno v hajzlu! Ale dobrý, zbytek dne jsem u stolu opatrně procvičovala nohu, jak mi ukazovali na rehabilitacích, že to pomáhá se vstřebáváním otoků, a koleno se nedostalo dál než na menší ztuhlost.

Takže se vraťme k Twisteru. Nejenže si musím dávat pozor, abych se při angličácích opírala o levou ruku co nejopatrněji, navíc si teď musím dávat pozor i na levé koleno, abych s ním špatně nehnula anebo ho příliš nezatížila. To by ten závod totiž mohl celkem rychle skončit, pokud by koleno přece jen začalo otékat. Takže v podstatě dělám angličáky jen na pravé noze a ruce. A tak budu dělat tenhle víkend všech 600 angličáků... Jo, budou mě bolet záda.

Další část je víceméně to samé dokola. Do kopce. Z kopce. Do kopce. Z kopce. Vedro je úmorné. Kopce ještě úmornější. Mám sto chutí dát pěstí člověku, co tu trasu vymýšlel. Sotva jeden kopec seběhnete, okamžitě zas vybíháte další. Angličáky se kumulují, protože většinu překážek s tou rukou ani nemůžu zkusit. 60, 90, 150, 210... Raději to ani nepočítám. Paradoxně ale angličáky jsou ta nejmíň vyčerpávající část. Já při nich odpočívám! Původně jsem se nejvíc bála právě té nálože angličáků, ale v tomhle kopcovitém terénu a strašném vedru jsou angličáky skutečně odpočinková záležitost. Nikdy bych si nemyslela, že něco takového vypustím z pusy, ale já se na ty angličáky u každé překážky normálně těším, protože to znamená, že se aspoň pár minut nebudu muset drápat do nějakýho stupidního kopce!

Někde kolem 11km přichází legendární okamžik. Můj životní úspěch. Okamžik, na který budu ještě za 50 let vzpomínat slintajíc někde na LDN. Spear throw, hod oštěpem. Překážka, která pro drtivou většinu lidí znamená automatických 30. Já to dala! Teda sama jsem nevěřila, že jsem to dala, ani když jsem to dala. Automaticky jsem tam počítala s dalšími angličáky. V Agoge máme sice tréninkový oštěp, ale moc úspěšná s ním nejsem. Nebo vlastně jak se to vezme. Já si stojím za tím, že bych toho panáka vždycky zabila, akorát holt ne propíchnutím. Tupá rána do čela násadou oštěpu by ale účel taky splnila, no neříkejte, že ne!

Náhodně si vybírám stanoviště. Protože jsem přesvědčená, že to ani netrefím, tak kašlu na taktiku "posledního panáka," abych mohla rychle utéct za požadovanou hranici, kdyby oštěp začal vypadávat. Beru oštěp, vyvažuju na ruce, dávám si prostor na přesně dva kroky rozběhu a házím... A oštěp se zapíchává do panáka! Já tam jen stojím a koukám na něj. "Ten vypadne," říkám si v duchu. Oštěp drží. "Ten určitě vypadne." Oštěp ale stále drží. Nějaký Polák, co se chystá na hod vedle mě, ustává v pohybu a zaraženě se ke mně otáčí. Já stále stojím a ani se nehnu. "To přece není možný, aby nevypadl," myslím si. Polák už mé mlčení nevydrží a začne místo mě jásat za mojí trefu. Až to mě z nějakého důvodu přesvědčí, že ten oštěp fakt nevypadne. Otáčím se a sprintem běžím pryč kolem ty bandy lůzrů, co dělá v prachu angličáky, zatímco nahlas řvu "doprdeléé!" protože mě žádný inteligentnější projev zrovna nenapadl.

Asi o 2km dál byl další oštěp. Ten jsem naprosto trapně ani nedohodila a přidala jsem se do řad lůzrů v prachu. No jo, vše zas v normálu. Vesmír je v pořádku.

Trať se stáčí z kopce. A ne jen tak ledajakého kopce! Dostáváme se zpět na úplně první sjezdovku, kterou jsme šlapali hned po startu. Větřím festivalku. Cíl. Medaili. Konec utrpení.

Chyba! Po pár stech metrech se zase stáčíme pryč, obíháme lesík a... "Jděte už do hajzlu!" Zase zpátky do kopce. Podle mnohojazyčných nadávek kolem soudím, že nejsem jediná, kdo už se viděl s medailí na krku. Flákám s sebou do stínu a dělám si regulérní piknik, zatímco sleduju ty tečky uprostřed svahu, jak se jedna po druhé víc a víc motá, až nakonec poraženecky sedají na zem. Zároveň se bavím reakcí nových příchozích, co se vyloupnou zpoza zatáčky. Vždy se zastaví, kouknou na kopec, pak na mě, jak jsem rozvalená na zádech ve stínu, na kopec, na mě, na kopec... Pak si jdou lehnout vedle mě. Myslím, že jsem nechtěně způsobila stávku závodníků...

Na konec ale ten kopec přece jen musím vylézt. Uklidňuji se ale, že je určitě už poslední. Podle mých hodinek už za chvíli musí být cíl! Už to bude jen kousek z kopečka, pár posledních překážek, pár posledních angličáků a pak... Ou... Průšvih... Ostnáč. V bahně. V hodně tekutém a hlubokém bahně. V podezřele aromatickém bahně. Jako já normálně nemám s vodou a bahnem problém, naopak si dokonce i stěžuju, že je všude málo bahna. Ale jestli se mi tahle šedivá břečka dostane na do ran na ruce... Vždyť říkali, že bahno a voda nebude kvůli Korona opatřením! Jinak bych do toho s tou rukou ani nemohla jít, aniž bych riskovala infekci. No nic, už jsem zašla moc daleko na to, abych vycouvala. Natahuji na levou ruku rukavici a lezu pod ostnatý drát. V žádným případě se nepohybuji elegantně ani efektivně. Levou ruku musím neustále držet nad hlavou a lezu po třech. Jedno pozitivum to ale má. Ta centimetrová vrstva bahna pak krásně chladí během následujícího výstupu do kopce. Míjí mě pár naprosto čistých lidí. Nechápu, kudy běželi, když já mám bahno všude kromě levý ruky.

Je tu další seběh a já si říkám "to musí být ono, už jdeme dolů do cíle." Haha, za chvíli následuje další kopec. Ale ten už fakt musí být poslední. V jeho polovině se nachází otevřený kohout s tekoucí vodou. Chvíli mám snahu opláchnout si pod ním zabahněné nohy, ale bahno je silnější než voda. S proceděným "seru na to!" se otáčím a jdu pryč, načež se mi za zády ozývá "jéé, Češka!" No jo, když ne podle fuseklí v sandálech, tak podle nadávek krajana vždycky najdete.

Je to tady! Už fakt vidím festivalku. Už mě fakt čeká jen poslední seběh dolů. Posledních 6 překážek. Posledních 60 angličáků. Až teď mě dohání Jana, která startovala hodinu po mně. Jsem celkem překvapená. Myslela jsem, že jí uvidím už tak před 10km. Ale vidina konce mi vlila do žil novou energii a já jí utíkám. Znovu se potkáváme na předposlední překážce a posledních angličácích. Se šibalským úsměvem se žene dělat angličáky vedle mně, ale má smůlu, sotva zalehne na zem, já kříčím "Třicet!" a zdrhám do cíle, kde už spokojeně žužlám banán a cinkám si medailí, než dorazí i ona. Nedokázala mě předběhnout!

Kapitola IV: Následky

Večer dělám inventuru. Přepočítávám končetiny a pařáty. Počty sedí, tak je vše v pořádku.

Následujícího rána jsem zpět. Čeká mě ještě Super, tentokrát s Janou po boku. Všechno mě bolí, ale to nevadí. Já jdu jen na účast.

Ihned po startu zjišťuji, že to dneska asi bude trochu problém. Vzpomínáte, jak jsem říkala, že mě budou bolet záda? Tak bolí. A nejen to. S nepoužitelnou levou rukou, jsem trochu přetížila pravou stranu těla a zřejmě si natáhla mezižeberní svaly. Bolí mě každý nádech. Není to sice žádná vyloženě nesnesitelná bolest, zato pěkně otravná ano. Na nohách mám zas puchýře. Holt tělo dostalo předchozí den celkem zabrat. Abych to shrnula, bolí mě každý krok a nádech a vůbec nemám sílu ani chuť do žádných výkonů.

Jana mi utíká hned v prvním seběhu, protože já se bojím o unavená kolena a musím pomalu. Předbíhám jí na Balancu, který dávám, zatímco ona dělá angličáky. Načež ona mě zas dohání na Z-wall, kde jsem dneska spadla. To mě docela naštvalo, když jsem ho předchozí den dala. Nepohlídala jsem si to a tam, kde jsem včera podklouzla, jsem dnes podklouzla znova, ale tentokrát jsem to rukama už neudržela.

S Janou se tedy raději loučíme. Nemá smysl dál pokračovat společně, protože by to bylo vyčerpávající pro obě. Ona by musela neustále zpomalovat pod svoje tempo a já bych se zase snažila být rychlejší, než by mi tělo dovolovalo. Dál tedy zas pokračuju sama. Ale už jsem zjistila, že mi to tak i vyhovuje, protože jsem víc v klidu.

Dnešek je oproti včerejšku vážně utrpení. Nebaví mě to. Jedna krize za druhou. Ta skutečná ale přichází na Log flipu těsně před cílem. Tam jsem strávila dobrých pět minut pokusy, než se mi povedlo tu kládu převrátit. Musela jsem jich vyzkoušet vícero a i tak to nešlo. Přiznávám, že tady i nějaká ta slza vyčerpání ukápla, protože včera jsem to překlopila bez větších problémů... a teď to najednou nejde.

Posledních pár desítek metrů před cílem jsem navíc potkala Eugena, našeho náčelníka Spartanských fotografů, který se hned přihnal na objímačku. Tam jsem taky byla naměkko, ale to rychle přešlo, když mi začal vykládat, že bych ještě měla běžet odpoledne Sprint, když už tady jsem. Tak jsem mu řekla, že je debil a raději zamířila do cíle.

Mise úspěšná! Mám poslední dílek svojí první Trifecty! Byl to trochu boj a vůbec nic nevyšlo podle původního plánu, ale to je vedlejší. Dokonce ani v nemocnici na převazu nepoznali, že bych s rukou prováděla nějaké nepřístojnosti a zranění jsem si nijak nezhoršila. Sice padla jakási poznámka, že prý ten obvaz určitě není od nich, ale tu jsem taktně přešla mlčením...

Moje bilance za ty dva víkendy je následující:

3 závody

41km

76 překážek

780 angličáků

1800km za volantem

Bžilion modřin

1 zrakvená ruka